Freiheit

Počínaje počátečním písmenem P, pak průměrný provinční pisálek, podivný patron, povaleč práci přehlížející, pravidelný piják piva představuje povedenou Plachtovu portrétní příležitostní plaketu pro populárního podkrkonošského podnikatele, papírenského průmyslníka Prospera Piette. Leč zpět k normální češtině. To mě jen vykolejila náhodně objevená výsledková listina z aukce uměleckých předmětů v největší evropské aukční síni Dorotheum ve Vídni ze září roku 2022. Položka nabízená v sekci „Okamžité koupě" za relativně přijatelnou cenu 41 Eur má totiž výsostný vztah ke Svobodě nad Úpou. Bronzová oboustranná plaketa o váze necelých 61 gramů a rozměrech 40 x 60 milimetrů byla ražena k příležitosti šedesátiletého životního jubilea známého mecenáše a filantropa Prospera Piette Rivage v roce 1906. Do stejného období spadá i 40. výročí jeho podnikatelské činnosti a zároveň 40 let trvání místní papírny firmy Piette. 25. listopadu 1906 byl c. k. komerční rada Eduard Maria Prosper Piette Rivage oceněný později titulem „Otec Krkonoš" jmenován za vynikající zásluhy o rozvoj regionu „Čestným občanem města Svoboda nad Úpou". Zdařilý portrét zralého muže na aversu je v levém dolním rohu doplněn šlechtickým erbem uděleným třem bratrům Piette císařem Františkem Josefem I. 30. listopadu 1898. Na reversu žehná ženská postava (snad řádová sestra či dokonce anděl) horácké rodině se třemi dětmi se siluetou Sněžky na pozadí a všeříkajícím latinským nápisem IN OMNIA CHARITAS.

V závěru prvního letošního týdne vyšli do ulic měst i vesniček tradičně jako po staletí představitelé biblických tří králů slavnostně zvěstující příchod Spasitele. Jejich genderová vyváženost hodná údajných mudrců z východu z Matoušova evangelia, kdy byl každý jiný i když jejich přesný počet je pozdější konstrukt stejně jako královský majestát mi vnukla myšlenku postavit vedle sebe tři odlišně vyvedené dřevěné madonky vyřezané podle stejného mustru. Gotická soška Panny Marie Svatohorské z poutního kostela Nanebevzetí Panny Marie na Svaté Hoře u Příbrami, jejíž autorství přisoudil Bohuslav Balbín velkoryse samotnému prvnímu arcibiskupovi pražskému Arnoštovi z Pardubic, je poprvé historicky doložena k roku 1611. Roky před tím jsou zahaleny tajemstvím. S milostnou soškou zvíci necelého půl metru, vyřezanou z hruškového dřeva s letitou tmavou patinou jsou spojovány tisíce milostí a zázraků. Na popud papežské konsistoře v Římě byla 22. června 1732 Panna Maria i s Ježíškem slavnostně korunována honosnými barokními korunkami. Stejně jako Pražské Jezulátko je soška Příbramské Madony oblékána do šatiček podle liturgického období. Mezi množstvím obleků věnovaných věřícími za celá staletí jsou i šatičky od Marie Terezie ušité údajně z jejích svatebních šatů. Dokonce i kuriózní vojenské maskáče. V „nedbalkách" bez dodatečné garderoby je „Příbramačka" až nezvykle štíhlá. Nelze se divit, že se uctívaná soška z nejznámějšího poutního místa v Čechách označovaného jako duchovní srdce země stala vzorem pro stovky a tisíce kopií lidových řezbářů, profesionálních řemeslníků i věhlasných umělců. Zbožní poutníci si madonky v různém provedení ponejprv odnášeli na památku z poutního místa a později se soška Panny Marie s Jezulátkem stala výnosným obchodním artiklem. Zejména z 19. století se jich zachovalo nepočítaně a v každém národopisném muzeu je půvabná madonka zastoupena hned v několika exemplářích. Stejně tak váženým artefaktem je i v leckterém interiéru milovníků umění i v nabídce obchodníků se starožitnostmi.

Moje nová bezdrátová myš osvědčeného švýcarského plemene „logitech" infikovaná umělou inteligencí mi sežrala kompletní adresář e-mailových kontaktů. Paměť starého muže už odmítá pojmout takové množství informací. Nezbývá mi, než se omluvit všem přátelům a známým a nabídnout jim novoročenku na rok 2024 s adresní stranou nevyplněnou. Kdokoliv má zájem nechť si laskavě svou přesnou chybějící adresu doplní, beztak ji zná lépe než já. Kdo mou výmluvu prokouknul a pochopil, že se za ní skrývá pouze snaha nepodporovat nehorázné ceny České pošty za poštovné, může si jako bonus stáhnout pohlednici dvakrát. Štěstí, zdraví a spokojenosti skrytých v té výmluvné zkratce PF není nikdy dost.

Lepší už to nebude.

Tonda

Advent, novoluní, poslední temná noc, ze které Lucie doušek upije - a za dveřmi jsou Vánoce. Kdysi nejvýznamnější svátek kalendářního roku s oslavou narození Spasitele. Pak svátky klidu a míru. Dnes jen komerční šílenství a souboj obchodních řetězců o co největší tržby. Lidé si posílají laskavá přáníčka navzdory nelaskavé době. Za humny zuří válka, vymknuta z kloubů doba opět šílí. Bohatší část světa se zbláznila a vymýšlí zástupné ptákoviny popírající odvěké zákony přírody a zbytek světa je v pohybu. Miliony nemajetných chudáků z pouští a pralesů s nasazením holého života míří do Drážďan, Amsterodamu, Bruselu či Paříže urvat bezpracně aspoň sousto z prostřeného stolu. A kovář, který by zavelel k rozhodnému úderu je v nedohlednu. Historie se opakuje a poučený pamětník se ve vzpomínkách vrací do dob mladistvého elánu, kdy jméno dnes zatracovaného a dehonestovaného prezidenta Osvoboditele, velebeného „Tatíčka" Tomáše Garrigue Masaryka zářilo jak hvězda jasná z temnot vesmíru. Některé jeho myšlenky nedokázal setřít čas ani pomatení historici s nesmyslnou otázkou - co by bylo, kdyby? Tak šťastné a veselé...

Nepublikováno

Prosinec s adventem, zklidněním a usebráním se před Vánocemi si tak nějak automaticky nárokují křesťané. Ale Krakonoš je pohanský živel, vládce drsné nepokořené přírody, krutý a nespoutaný, žádný dobráček z hájovny někde od Kolína. Ze všech představitelů personifikovaného ducha hor nejvíc odpovídá bájnému archetypu germánský ryšavec ze Slezska, jak jej namaloval německý malíř Alfred Werner v roce 1957. Olej na dřevěné desce je uložen v muzeu s hotelem „Slezský dům" v Königswinteru v Severním Porýní - Westfálsku. Ve zdejším Dokumentačním a informačním středisku regionálních studií Slezska se setkávají Němci, Poláci i Češi, pováleční vyhnanci i současní zájemci o historii. Pán nehostinných horských výšin je zde představen opřený o sukovitý kyj ve výmluvné pozici jako zlý, nas.., nas..., nasupený dědek s hrozivým pohledem z něhož se dá téměř číst: „Běžte do háje se šťastnými zítřky a umanutou vírou, že stačí dohnat a předehnat a bude líp, naivním optimismem o vítězství pravdy a lásky, sluncem v duši a zeleným údělem! Ještě jsem tady já a podle mého pískání se bude tančit!"

Nejprve musela vyjít knížka: Úpa známá i neznámá. Následovala pozvánka na neokázalou prezentaci do trutnovské Galerie Draka:

Křest výjimečné publikace v Galerii Draka
V pátek 27. října od 17:00 hod. se v Galerii Draka odehraje křest výpravné knihy Úpa známá i neznámá. Knihu vydává liberecké vydavatelství BOR. Vedle hlavních autorů Evy Koudelkové a Aleše Fetterse se na knize podíleli i regionální publicisté Antonín Tichý a Otto Štemberka. Knihu bude v rámci křtu možno zakoupit za významně zvýhodněnou cenu 300,-Kč. Knihu představuje hlavní autorka následujícím textem - Eva Koudelková, Aleš Fetters, Otto Štemberka, Antonín Tichý: Úpa známá i neznámá. Knihou o řece Úpě navazujeme na podobně pojatý svazek věnovaný Metuji. Sledujeme v ní tok řeky od pramene až po ústí do Labe a cestou si všímáme mnoha zajímavostí, jež se vyskytují jak na samotné řece, tak především v blízkém sousedství, vymezeném množstvím jejích přítoků. Zajímavý je už prostý fakt, že Úpa pramení vysoko v Krkonoších a svoji pouť končí v rovinaté nížině kolem Jaroměře. V okolí řeky najdeme vedle přírodních krás cenné památky sakrální a lidové architektury, historická města i obce, zámecké stavby i hradní zříceniny, rozsáhlé pozůstatky důlní činnosti, množství mlýnů a elektráren, ale nelze nezmínit ani doklady intenzivní průmyslové výroby v první polovině toku Úpy. Naše kniha není vlastivěda ani průvodce, chtěla by sloužit jako pozvánka na svébytný výlet do krajiny označované jako Poúpí. A protože k výletům patří také fotografie, které mají umocnit dojem, najde jich zvídavý výletník v naší knize přes čtyři stovky. DPC 399 Kč, ISBN 978-80-88367-32-1, 264 s., vazba šitá, tisk čtyřbarevný.

Můj názor na slovo křest mimo církevní liturgii je dostatečně znám jako hlas volajícího na poušti již od dob mého prvního literárního počinu. Přesto se stále vesele křtí knihy uváděné do prodeje, zlaté desky zpěváků, každé jen trochu atraktivní mládě v zoologické zahradě, lodě spouštěné na vodu, dostavěné tunely a což je úplně nechutné i tanky a děla v době válečných událostí. To vše často za účasti i nejvyšších hodnostářů církví tušících profit. Určitě by se nikdo neodvážil nazvat mě pánbíčkářem. Ačkoli pokřtěný jsem nepraktikující katolík se spoustou výhrad k pojetí náboženství. Jsou však zásady, které by se ctít měly i když jsou většině společnosti k smíchu. Člověk si údajně zvykne i na šibenici. Tak si tedy zvykám i na tento nešvar, protože výsledek nejen pískání proti větru je ponižující. Chodím tudíž na křty zejména když všechno ostatní kromě toho jednoho slovíčka je v ažúru a podle mého gusta.

Ale špatně se fotografuje! To potvrdí každý zkušený praktik ze staré školy i úvodní pohled na sluncem zalitou boudu Pašovku na Rýchorách. Dnes se za mistra fotografie považuje leckterý majitel jen trochu slušného mobilu, který kreslí spotřebitelské snímky jedna báseň o jakých se ryzím fotoamatérům ještě před polovinou století ani nesnilo. Však také tu řeholi s ostřením objektivu, nastavením expozice, mícháním vývojky a ustalovače a pak úmorným vyvoláváním filmů při blikotavém červeném světle evokujícím opravdové peklo a mácháním fotografií na výmětovém fotopapíru proneseném z místní papírny, protože na kvalitní zboží z Fotochemy nezbývaly fondy, většina adeptů záhy vzdala. Na snímcích vytrvalců, kterým nad všechny ty lákavé značky jako Agfa, Kodak, Orwo, Fujifilm či Ridax byla role barytu propašovaného „od Eichmannů" je to po letech bohužel vidět. Všechny chyby při složité alchymii domácího zpracování fotek v často improvizované fotokomoře se za pár let obvykle krutě vymstí. Obrázky blednou a šediví, papír se kroutí a dokumentární hodnotu zakonzervované historie dokáže nekriticky ocenit jen fanda starých zašlých časů, i když ty samy o sobě nestály většinou za nic. Každý druhý uživatel telefonu má v něm dnes uloženy tisíce (zbytečných) virtuálních záběrů v dokonalém barevném provedení a přesto se dokáže nadchnout zašlou potrhanou fotografií ze svého dětství. Včerejší knedlo vepřo zelo nebo selfíčko s nudlí u nosu se dá zítra zopakovat, zaniklá krása staré fotky je nenahraditelná. Každé torzo pozůstalosti po ojedinělých průkopnících, kteří prošlapávali cestu současnému davovému fotografování, vyvolává „mezi námi děvčaty" se zájmem o historii neskrývané nadšení.